« Zpět na "Aktuální výstava"

Legendy Gr2 Počtvrté

18.3. — 11.5. 2016

Legenda Šárka Trčková

Tah pro Šárku

Úterý 9. 5. 2017

8:30
Martin Böhm
9:00
Petra Svecova
9:30
Patrik
10:00
Lenka Kubelová
10:30
Jan Vohradský
11:00
Josef Šmíd
11:30
Eva Cervena
12:00
Kateřina Novotná
12:30
Hana Chmelikova
13:00
Michaela Urbánková
13:30
Radka Bodzevic Doubrava
14:00
Lenka Chánová
14:30
Martin Mrkva
15:00
Leka Černota
15:30
Isabela Grosseova
16:00
Adina Chmelová
17:00
Markéta Baňková
18:00
Ladislava Fuksová
19:30
Eliška Sokolová

Poslední představenou legendou je od soboty 6. 5. Šárka Trčková.

„Šárka byla normální. Myslím to jako superlativ. Nedělala ze sebe nic jiného, byla důvěryhodná, neafektovaná, cítili jste se vedle ní přirozeně. To je vzácnost.“

„Měl jsem za to, že právě tak má asistentka na akademii vypadat. Možná jsme se s ní až tak trochu chlubili.“

„Šárka je pro mě kombinací španělské krásky s gotickou madonou.“

„Byla fotogenická! A jak! Uměla nasadit výraz pro focení, nedělalo jí to problém.“

„Krásně se smála. Měla na mobilu funkci zvukového hlášení času, které se jí zpravidla spustilo uprostřed schůzky: ‚Je právě 10 hodin a tři minuty‘. Pokaždé se tomu zasmála. Ten čas na mobilu a její smích se mi zaryl do hlavy.“

„Stála vždycky pevně rozkročeně. Sedávala si naopak uvolněně (tak, že se povolí stehna do stran na židli).“

„Všímala jsem si, jak je přirozená, že nechává plný průchod hlasu a pohybu. Připomínám si to doteď, jako metodu proti přehnané sebekontrole, která brání mrknout se za hranice konvenčnosti a něco objevit.“

„Legenda praví, že měla také bouřlivé mládí, a že jí myslím Kotalík přezdíval Divoká Trč. Zdrojem legendy je Šárka sama, nikdo to neověřoval.“

„Šárka Trčková, nechť se její jméno zachová. Odborná to byla výtvarnice čáry, které vždy přesně objímají tvary. Byla proto kazatelka přesné čáry důsledná a krásná, a tak ani její ústa nebyla jen trouba hlásná. Navždy proto myslím, že v přesné tvaru čáře si svá moudra syslím. A proto když vidím Šárku v paměti své hlavy černé, vidím její oči přesné čáře věrné.“

„Pitomost mých veršů už nemohla být větší, to je tak, když berem ty Legendy ztečí. Ztečí planě do Šárky, vyhrabávat korálky.“

„A tak nemohu si vzpomenout, kde jsem Šárku nechal plout. Její loď jen odplula, když prý Šárka zesnula. Na tom přece není zdání, když vidím jí dnes v pousmání, v den samých hořkých chvil se její záblesk objevil.“

”Sarka made you feel utterly comfortable and you could talk to her and wanted her advice because she was usually right.“

”She told me the reason she didn't get her ears pierced is because a friend of hers got her ears pierced and started to be cross-eyed because of it. She then laughed the Sarka laugh with slight tears in her eyes.“

„Šárka často říkala JO. Říkala ho různým způsobem – protáhlé JOO, nebo JO JO JO s delšími nebo kratšími pomlkami… Podle kadence a zabarvení bylo vždycky poznat, co tím myslí.“

„Šárka měla zdravou dávku sebevědomí a pokory.“

„Dalibor Chatrný o ní mluvil jako o nejvýraznějším talentu mezi svými studenty.“

„Když si vybavím Šárku, vidím její oči, krásně křivé zuby a slyším její hlas. Usmívá se.“

„Šárka co slíbila, vždy splnila!“

„Šárka nikdy nikoho nepomlouvala.“

„Šárka pomáhala. Ne proto, že byla na AVU zaměstnaná, ne proto, že by to chtěl Vladimír, ne proto, že by se to mělo, ne proto, že by se to od její pozice očekávalo. Šárka prostě taková byla.“

„Uměla se naladit na toho, s kým se bavila, takže se s ní každý cejtil strašně přirozeně.“

„Šárka se vždycky dívala přímo do očí. Patřila mezi to malé procento lidí, kteří pohledem neuhýbají a neřeší, zda se náhodou nalevo nebo napravo neděje něco ‚důležitějšího‘.“

„Šárka prý v jednom životním momentu uznala, že má daný typ talentu, a přestala mít takové ty nadsazené sny o slávě, jako mladí umělci mívají. Pro mě je právě tohle uvědomění dokladem formátu její osobnosti.“

„Na pohřbu nám jeden její spolužák z AVU vyprávěl, že Šárka během studia hodně divoce tančila na večírkách. Davídek tomu chlápkovi řekl, že je z Marsu.“

„Šárka byla ranní ptáče. Chodila do školy vážně brzy, aby stačila vše oběhat a zařídit, pak vytisknout grafiku do tří hodin, aby pak mohla vyzvednout Davida ze školy. Každý den od 7 do 15 hodin, klasickou pracovní osmihodinovou dobu, k tomu hodně přesčasů. Jednu dobu brzy ráno dokonce chodila ještě předtím běhat do Stromovky.“

„Zajímalo jí hned odkud člověk je a zjišťovala všemožné příbuzenské provázanosti. Ráda se nás vyptávala na rodinné vztahy, povolání příbuzných apod. Cítila jsem se dobře, připomínalo mi to mojí mamku nebo babi.“

„Jednou jsme si říkaly, že se nám oběma líbí pocit opakování a propojení s vlastními prapředky skrze všední činnosti. Například, že se naše babičky česaly v ranní hodinu, a uvědomění si, že my provádíme stejnou činnost ve stejnou denní dobu, akorát třeba o padesát let později.“

„Šárka nerada jedla sama, říkávala to, a mnoho skvělých společných obědů to potvrzuje! Po obědě jsme jednu dobu ujížděly na cappuccinu.“

„Chtěli jsme využít čas oběda k rozpravě se Šárkou o umění a našich obrazech. Ona se ale chtěla bavit u oběda právě o jiných věcech. Už to chápu.“

„Jednu zimu jsme v ateliéru ujížděli na kořeněném černém čaji z Marcs and Spencer a do toho mléko. Něco jako masala. Šárka na tom ujížděla každodenně s námi. Když nebylo mléko, to byl konec.“

„Říkala, že se naučila od Kokolii vychutnat si chuť potravin, tak jak jsou. Chuť cukety. Chuť brambory. Doma to Dalibor ale prý moc nevítal.“

„Jednou mi vyprávěla, že po škole dělala v nějaké kanceláři, kde naproti ní seděla pracovnice, která se pořád tláskala chlebíčkama. Šárka z toho dostala nechutenství a hrozně v té době zhubla.“

„Taky nám často ‚mluvila do vztahů‘. Po pravdě jsme to nesnášely! Ale časem se ve většině případů potvrdilo, co radila. Dokonce ještě z nemocnice mi volala a bavily jsme se o chlapech…“

„Když jsme jeli někam s ateliérem, Šárka zaručeně vyhrála soutěž o největší krosnu. Říkala, že se neumí sbalit málo. Navrch krosny měla vždycky polštářek. Přesně jako moje mamka, bez polštářku ani ránu!“

„V pátek tu krosnu mívala taky, a v ní nákup potravin na víkend, se kterým putovala do Plzně za rodiči, o které se krásně starala.“

„Měla ráda pivoňky. Říkala, že je vždycky kvůli klauzurám prošvihne. Potvrzuji, po klauzurách už byly většinou opadané.“

„Šárka říkala, že každý má svého bezdomovce. I ona měla jednoho.“

„Myslím, že nerada cestovala.“

„Řekla mi, že nerada cestuje autem s cizími lidmi – že raději jezdí vlakem, protože myslí na Davida – aby se jí něco nestalo a on nebyl sám. Že až budu mít dítě, tak to pochopím.“

„Šárka ráda používala zdrobněliny: čajíček, cukříček, barvička, papírek, zástěrka, organtýnek, tužtička…“

„Šárka vstávala strašně brzo ráno a četla si alespoň hodinu v posteli.“

„Vždycky měla krásně čisté ruce. Ruce a nohy pro ni byly důležité. Byla celá alabastrová.“

„Pila červenou kokakolu.“

„Při ateliérovém výjezdu do Ostravy měla největší batoh. Byla na všechno připravená.“

„Šárka měla ráda déšť.“

„I sníh!“

„I lidi.“

„Mívali jsme dlouhý telefonáty. chodil jsem doma po zahradě a popisoval, co tam roste a Šárka říkala, jak se to jmenuje.“

„Šárka nerada dávala v hospodě dýška. Říkala: mě taky za grafiku nikdo nic navíc nedává.“

„Šárka chránila židle a kliky dveří od barev.“

„Šárka chodila na červenou!“

„Chtěly jsme jít spolu nakupovat šaty, ale nikdy to nevyšlo. Byly důležitější věci.“

„Akorát jednou jsme vlítly rychle do sekáče na plenéru v Tišnově, kde si Šárka koupila velké tvídové kalhoty, které pak nosila celou zimu.“

„Nosila pořád taky ledvinku (z praktických důvodů, kvůli kartě) a černou péřovou vestu.“

„Slušela jí černá, rudá a magenta. Radily jsme jí nosit tyto barvy.“

„Uměla se ‚vyšvihnout‘. Třeba přišla v černém sáčku (byla typ na saka!), červenou rtěnku, precizně nalakované nehty na nohou a střihnuté vlasy na mikádo a my byli paf!“

”Sarka's colours were simply beautiful. She wore a bright fuchsia pink jacket and one day started wearing white shoes, which I couldn't stop staring at because they looked like a painting.“

”She always drank black tea with milk.“

„Dala mi vyřazený korálově červený hedvábný pumpky, teple růžovou jemnou vrstvenou sukni a možná ještě něco.“

„Šárka měla krásně rudě nalakované nehty na nohou, podivila jsem se tomu a ona mi pověděla, že o své nohy pečuje, aby se jim odvděčila za jejich každodenní službu.“

„Šárka měla ráda ultramarín. To je barva jako pro ni.“

„Měla svoje oblíbené boty. To já mám taky. Všimla si toho, a pak jsme o tom dlouho mluvily. Kupovala si pořád podobné, černé s fialovým prvkem, Pumy.“

„Když jsem byl poprvé s Grafikou 2 na výstavě, překvapilo mě, že si Šárka v šatně galerie kromě kabátu zula i zimní boty, a místo nich si vzala ty svoje tenisky.“

„Šárka milovala růže.“

„Šárka milovala červenou.“

„Šárce bylo strašně líto, když se jí začaly rozpadat boty ‚Puma‘ a běhala dva dny po Praze, aby sehnala podobný.“

„Šárka nenosila šperky, jsem si uvědomila až teď.“

„Jo a taky mi vždycky radila: ‚Evo, nenos ten batoh, co v něm máš? Přijď někdy s kabelkou, trochu elegance.‘ Když jsem jí ukázala obsah, chodila si za mnou občas vypůjčovat nějaké věci – typu hřeben, metr, zrcátko, lepidlo…“

„Její maminka se občas za ní přijela pyšně podívat do dílen.“

„A od Magdy zas vím, že měla i krásný vztah se svým tátou.“

„Tatínek o ní napsal báseň. Bylo to skoro, jako by jí tím naprogramoval její umělecký život.“

„Šárka mi jednou vyprávěla, že od malička chodila s tatínkem do hospody. Pánové pili pivo, povídali a ona seděla a tiše poslouchala a pozorovala. Prý to měla ráda.“

„Jednou jsem na Šumavě na Kvildě potkal takový dva důchodce. Myslím, že se jmenovali Kocourkovi. Už je to asi tři roky. No a ten Kocourek říká, jó Šárinka, tak jí vždycky říkal její tatínek. Pro Šárinku to nejlepší a všechno musí umět. On tatínek měl střední ŠUŘ v Brně, žil v Plzni a byl v takovým polo-disentu. Fotil a měl rád umění. Šárince sháněl knížky, monografie a všechno co šlo, vodil jí na výstavy a vlastně od dětství to do ní hustil, takže když se s ní pak člověk bavil na AVU, měl pocit, že všechny ty Cranachy potkala. Znala je jak v nepodmíněným reflexu.

Tatínek ji podporoval v umění, piplal a fandil. Poslední roky, když už nevycházel a jen ležel, a Šárka se o něj jezdila starat, to prý bylo jen proto, protože už měl splněno. Jeho Šárinka se dostala tam kam chtěl, proslavila se, učila na AVU, byla z ní umělkyně… Doják uprostřed lesů. Řekli mi, abych ji určitě pozdravoval, až ji potkám. Zapomněl jsem na to a už nestihl nic vyřídit.“

„Její největší životní idol byl David. Rozmazlovala ho, říkala, že je krásnej, a že z něj bude herec. Holčičky ze školy, že ho milujou (i s maminkami). Občas mě o tom tak přesvědčila, že jsem mu dal i nějaký svoje hračky z dětství. Milovala ho tak, že Davídek si k ní mohl dovolit takový věci, na který bych si vůči rodiči nikdy netroufl. Pořád jsem ho napomínal, že takhle se k mámě chovat nemůže. Za to mi mohl říkat čau Vole Basjuku a byli jsme kámoši. Jak byl Davídek buď mezi náma, nebo u babičky, byl rychle sebejistý a v pěti letech dospělý (vedl takový chytrý řeči, třeba o tom, jak jsou malý děti nemožný). V osmi už byl v pubertě a nesnášel umělce a rodiče. Pořád nechápal proč máma neumí anglicky, a proč to doma nemaj hezký jako v Arthouse Hejtmánek, kam chodili na návštěvy. Později mi došlo, že to všechno bylo nějakým osudem daný, aby to neštěstí mohl přijmout jako samostatný dospělý člověk v dětském těle…“

„Než měli s Daliborem dítě, pořídili si jezevčici Nelinku jako přípravu. Pak chodil s Nelinkou do školy Dalibor a Šárka s Davídkem.“

„Když jsem potřebovala na diplomku malovat dětskou ruku, přivedla mi Davídka. Taky jsem ilustrovala knížku dětského lékaře, a mělo tam být dítě s kyselým výrazem. Šárka dala Davidovi citrón…“

„S Šárkou jsem mluvil jednom jednou, ukazovala mi fotku, kde mě drží jako mimino.“

„Když byl Davídek větší, přicházíval v pletených svetřících od plzeňské babičky, teď v tom samém věku chodí mé dítě také opleteno.“

„Ptal jsem se Šárky, kdo je nejhezčí chlap na Akádě, a řekla bez přemejšlení, že samozřejmě Dalibor. Pak taky řekla, že Kokolia není špatnej.“

„Šárka poprvý viděla Dalibora na koleji, jak si čte ve slipech nějakou knížku, zatímco ostatní pařili. Hned věděla že si ho vezme.“

„S Daliborem tvořili dvojici, která byla speciální mj. tím, že porušovala pravidlo uměleckých dvojic: totiž že musí buď oba dělat to samé, nebo naopak něco diametrálně odlišné. Ostatně to pravidlo jsem myslím slyšel prvně od Šárky.“

„Měli spolu pronajatou školu někde na venkově a Šárka popisovala, jak tam malují v těch prázdných třídách.“

„Vedle silného vnímání dětství a cyklení bylo Šárčiným životním tématem mateřství.“

„David byl pro ni zázrak.“

„Popisovala nám tu proměnu vztahu, kdy ze vztahu muže a ženy se stane ještě další vztah, matka a dítě.“

„Často mluvila o těhotenství. Včetně toho, jak se změní pánev a postavení, rozkročení ženy.“

„Bavily jsme se o jménu pro dítě. Šárka radila nerozmýšlet jméno dopředu, ale dát ho, až matka dítě spatří. Prý to vytane na mysli.“

„Jednou nám říkala, že před porodem sepsala závěť. Počítala s možností, že může během porodu zemřít.“

„Šárka říkala, že (jediná?) smysluplná bolest je ta porodní, protože z ní vzejde radost.“

„Šárka byla ta, která mi vždy řekla zásadní věty, například ‚…to je to nejlepší, co se ti mohlo stát!‘, když jsem nenadále přišla do jiného stavu.“

„Měla fenomenální vizuální paměť. Používal jsem ji jako praktickou příruční kartotéku.“

„Šárka byla prostě dobrá. ‚Běž za Šárkou‘ byl okřídlený obrat. Nepotkal jsem v životě moc lidí, kteří by věděli o obraze tolik, jako věděla Šárka.“

„Šárka měla ‚přesné oko‘!“

„U akvarelu říkala, že trvá dlouho se na něj naladit. Pak táhla štětec – tah! To bylo taky moje oblíbené téma se Šárkou!“

„Znala geografii Česka přímo encyklopedicky, a zvlášť v oblibě měla asi Šumavu.“

„Musela být na nádraží včas, dobíhání vlaku nepřipadalo v úvahu.. V Ostravě jsme pod jejím vedením spěchali na tramvaj, měli jsme nervy, jestli stíháme spoj, vrazili jsme na nádraží, tam si ale najednou sedla v čekárně, narazila si kulicha hluboko do čela, založila ruce a přešla do netečné meditace. Vlak jel za hodinu.“

„Jezdili jsme spolu vlakem do Plzně. Já ale měl rád rychlíky, kdežto ona ráda místo hodiny a půl jela tři a půl hodiny, aby se Davídek mohl kochat co nejdéle.“

„Jo! Chtěla pro Davida zážitky! Jednou se mě Šárka vyptávala, kde jsem se nechala ostříhat. Popisovala jsem jí to designové kadeřnictví. Další týden za mnou přišla s tím, že tam byli. Bylo to pro Davídka!“

„Byla Šárka hledající ‚před Davidem‘, a byla Šárka ‚až se jí narodil David‘. Získala kamennou jistotu.“

„Na večerním kreslení aktu byla holka, která podle mého kreslila úplně nejlíp. Chodila jsem jí ty kresby obdivně okukovat. Kreslila i o přestávce, úplně do práce ponořená. Na pozdějších Šárčiných akvarelech a grafikách je tohle zaujetí poznat.“

„Šárka uměla neuvěřitelně zacházet s papírem. Velikým formátem, i mokrým. Nesla ho vždycky někam daleko, nebo pokládala na stůl, a nikdy na něm neměla ‚mušli‘, takový ten zlom.“

„Šárku zajímala architektura, znala všechny baráky i architekty.“

„Kdykoli jsem potkal Šárku ve školní knihovně, tak listovala v knihách o českých umělcích 19. století.“

„Jojo, Šárka měla přečtený všechny ‚Kožíky‘ a další romány o umělcích z tohoto období – a možná ne jednou! Během jízdy do Kroměříže nám ve vlaku líčila milostné peripetie Švabinského.“

„Měla všechny předpoklady stát se stoletou tetičkou, která bude znát veškeré umělce a jejich díla, a o každém taky insiderské příběhy.“

„Šárka neměla vůbec cit v jednom prstě, asi malíku, protože se jí jednou zamotala hlava, a jak padala, tak rukou zavadila o opřené kovové matrice u zdi, které úplnou náhodou měly fasety, a rozřízla si ruku.“

„Měla spoustu lékařských vědomostí, a nebylo to jen z té homeopatie.“

„Paní uklízečka se mi nedávno svěřila, že ji občas tajně nechala vytřít podlahu Kokoliova kabinetu.“

„O svých pracích toho moc neprozrazovala. Hlavně to ani nebylo potřeba! Její věci jsou tak tajemné a obrazové, že člověk k tomu ani žádný slova nechce!“

„Z motivu dětské deky, kterou všichni dobře známe, z krmení labutí a z procházení temným lesem, z toho mě mrazí. (Dobře mrazí!)“

„Když se podívám na její akvarely, vidím absolutní oko, a k tomu absolutní ruku.“

„Její věci jsou tajemné, hluboce citové. I když motivy si nacházela co nejprostší.“

„Smysl pro redukci. Nic navíc. Vytanutí komplexního obrazu zřejmě naráz, pastelovou magickou barevnost, přesný tvar a pohyb figur.“

„Někdy na střední jsem šla u nás v Klatovech do galerie a koupila jsem si pohlednici s obrazem, který se mi hrozně líbil. Po čase jsem zjistila, že je to grafika od Šárky! Krásné oranžové zátiší s květinou.“

„S Mílou Preslovou se každý rok spolu vyfotily.“

„Vyprávěla, že na Hollarce byl v ročníku největší hvězda Petrbok. Tomu bych věřil, ale úplně vidím, že stejně tak ona musela spolužáky deptat perfektními kresbami. Všichni bychom asi rádi viděli její věci ze střední.“

„Nikdy jsem nepochopil, proč se jí neujali propagátoři ženského umění.“

„A taky jsme se shodly, že se nám na barevné grafice beztak nejvíc líbí ty nepřesně přetisknuté CMYK rámečky – když se čtyři desky stisknou. Šárka se mi svěřila, že už dlouho to chce vystavit, ale nemá na to odvahu. Já myslím, že odvaha byla to právě nevystavit!“

„Říkala, že se při malbě vždycky strašně natrápila, že až v grafice přišla na postupy, jak na to, že ji to víc těšilo a dalo se to unést.“

„Nemůžu zapomenout na její raný dřevoryt Bojovnice.“

„Taky vzpomínám na její rané fotopolymery. Tu techniku se mnou pak dělala a naučila mě ji. Předala mi veškeré know-how, ale dala mi i svoje poslední staré desky, které jinak jsou fakt drahé.“

„V dílnách nás učili, jak máme správně tupovat barvu do desky tamponem, vytírat desku, dělat fazety, namáčet papíry… Pak přišla odpoledne Šárka, a ukázala nám její způsoby, které byly o dost lepší! Měla jemný organtýn (zbytky z nějaké zkrachované fabriky), se kterým barvu jemně zatírala i vytírala. Fazety dělala minimální.“

„Při grafice se nikdy neušpinila. Měla svou vlastní růžovou houbu, která zůstala vždycky čistá.“

„Radila mi, ať si zvyknu převlékat se do pracovního oblečení, abych si vytvořila rituál. Poslechla jsem.“

„Šárka je barevná grafička. Grafici jsou všeobecně dost zatíženi na tisk pouze černou, Šárka výrazně (ovšem nejen proto) vyniká!“

„V grafice myslela nejen v barvě, ale hodně i v technologii. Zjišťovala, kde mají jaké polymery, co dělá jaká kyselina, a pak nakonec vyšvihla akvarelem štětcem CMYKově obraz tak, že to vypadá jako stisknutá grafika.“

„Myslela ve CMYKU! Přesněji v CMY.“

„Šárka říkala, že začala dělat akvatintu, protože jí v akvarelu nešla udělat jednolitá plocha.“

„Říkala: ‚grafik musí být i trochu hloupý‘.“

„Šárka nedělala fazety.“

„Když mi ukazovala, jak tisknout, byl to její tajnej rituál, překvapovalo mě, jak je rychlá a přesná, byla slast se na to koukat.“

„Šárka dokázala vytisknout i to, co na desce nebylo vidět.“

„Šárka mi řekla, že dělá grafiku jen proto, že to vždycky dopadlo líp než obrazy.“

„Šárka nedělala fasety, stokrát se kvůli tomu pohádala s Magdou, obhajovala to tím, že u tak tenkýho plechu je to nesmysl. Jednou ale šla po Stromovce zasmušilá, a místama, kde jsem ji normálně nevídal. Ptám se jí, co se stalo a Šárka, fakt smutná, říkala že protrhla Magdě filc, protože neměla fasety, a neví, jak jí to má říct.“

„Neřešili jsme s Šárkou nikdy stranové obrácení způsobené tiskem, a nemohli jsme se nikdy dočkat, až odtrhneme papír, jak to dopadne.“

„Většina grafik, co Šárka kdy udělala, vznikla dopoledne mezi 7. a 12. hodinou.“

„Tiskla nejdřív modrou, pak červenou, žlutou, na konec černou nebo fialovou.“

„Malby dělala na menší formát a grafiky obrovské, opačně, než to lidi mívají.“

„Záviděl jsem Šárce a Daliborovi, že jsou oba zažraní do grafiky, že si nemusí spoustu věcí vůbec vysvětlovat.“

„Odladila všechny záludnosti napínání papíru na rám. Dosáhla v tom dokonalosti. Obávám se, že zrovna tuhle znalost nestačila někomu předat.“

„Šárka při tisku pila čaj z hrnku, který zůstával pořád čistej.“

„Šárka měla neuvěřitelnej cit pro papír, nikdy se jí nezlomil, věděla přesně, jak má být mokrej.“

„Tiskla v zástěře, na který bylo napsaný ‚In metal we trust‘.“

„Co se týká rad, nic navíc. Úsporně řečeny rady a názory (tak jako její obrazy).“

„Měla opravdový zájem o naše práce! Kolikrát ráno obhlédla ateliér nejprve sama, a pak za námi podle uvážení došla a něco nám k tomu řekla.“

„Pokaždé chtěla, abychom svoje věci vytáhli z kójí a vynesli je na halu. Mě tahle jednoduchá rada, nebýt líná a podívat se na věc z odstupu, strašně pomáhá.“

„Její rady se mi neustále postupně vybavují, jak vstupuju do určitých situací, pořád jsou aktuální a platné.“

„Ve druháku mě Šárka vzala na kafe, kde se mě vyptávala, co jsem si kreslila v dětství – aby mi pomohla.“

„Šárka mi potvrdila, že je normální při malování trpět. Taky mi vždycky radila, ať se vykašlu na diváka.“

„Jednou při kresbě figury mi poté, co nás Kokolia obcházel a mě radil, ať zapomenu na linku, že neexistuje, mi Šárka řekla: ‚Vydrátuj to, zjisti jestli ten Kokolia má pravdu!‘“

„Chodili jsme za Šárkou, aby nám poradila, na kolik by nacenila daný obraz či grafiku. Šárka se vždycky pevně rozkročila, založila ruce kolem těla, chvíli se zamyslela, a pak z fleku řekla přesnou částku. Třeba: 1250,– a odešla.“

„V prváku neexistovalo nepřijít na figuru. I malé zpoždění byl průser. Šárka měla náš respekt. Jednou jsem zaspala a hned mi volala, kde jsem.“

„Měla ráda, když se na kresbě figury dělalo dlouho.“

„Taky si pamatuju, že se vždycky hrozně těšila na přijímačky, zajímali ji noví talenti.“

„Šárka mi říkala, že s Jessicou mám přátelství na celý život. Má pravdu. Říkala, že je dobré, když se ty dvě kamarádky podporují a neanulují navzájem, to že máme. A že po tom, až budeme mít obě děti, se to ještě víc ustálí.“

„S Kokoliou měli společné pojmy – třeba: ‚obrazovost‘ nebo ‚plzeňská barevnost‘.“

„S Vladimírem tvořili dokonalý jing jang.“

„Od asistentky restaurátorů malby vím, že jim tam občas Šárka během kreslení figury vlítla a názorově jim to tam prý vždycky rozčeřila.“

„Kokolia si vyhlídl Šárku v tranzitu během cesty na výstavu, kdy seděli naproti sobě. Pokaždé to krásně popisuje. Počkám si na to zas!“

„Šárka pro mě byla něco jako ateliérová máma, takže sem se jí občas bála víc než Kokolii.“

„Šárka vymýšlela nové grafické postupy o které se bez problému ráda podělila. Například vytiskla sítotisk vykrývacím krytem na zinkovou desku, kterou následně vyleptala. Nebo její tzv. falešná mezozinta – do dneška k tomu občas šáhnu.“

„Šárka se vždycky starala o to, jak mi to jde. Zajímala se. A svoji radou jako by mi vždycky otevřela nějaké nové okénko.“

„Dostala jsem od Šárky všechny knížky o těhotenství a porodu, co si pořídila. Byla to celá sbírka. Vyprávěla, že si nedovedla představit, co s tím dítětem bude dělat. Říkala, že ho původně chtěla vozit na satinýrce, když bude tisknout.“

„Zajímala se o homeopatii, a asi proto nepodceňovala jemné vlivy.“

„Vzala mě ve druháku na kafe a položila mi zásadní otázku: ‚Co jsi malovala v dětství?‘ Šárka často říkala, že se to tematicky v tvorbě cyklí.“

”Sarka taught me how to make colour aquatints. I went to her one winter and asked her and she smiled and taught me step by step, completely relaxed and patient. Sarka was so natural and down to earth that you craved her company. When we printed the colours it was always one of the best moments revealing those freshly printed aquatint colours from under the press. Sarka, Eva and me would go ’Jeeeee‘ in harmony when we saw them.“

„Šárka vždycky komukoliv řekla, jak všechno dělá, nic netajila. Vždycky, když mluvila o tom, jak ostatní něco z toho, co znají, nechtějí nikomu říct, úplně se rozčilila. Absolutně to nechápala.“

„Měla spoustu fint, spoustu z nich používala úplně normálně, s citem. Nemyslela si, že by to bylo cokoliv zásadního, já vždycky jen čuměl. Příklad: u hlubotisku je dobrý mít mokrý papír, aby se měkce vmáčknul do desky a vzal barvu. Jenže mokrý papír a mastná barva znamená, že prostě někdy ta voda odpudí tu barvu. Šárka vzala hodně mokrej papír a prudce ho opekla nad přímotopem, takže byl na povrchu suchej, ale uvnitř mokrej.“

„Taky dávala do vany, kde namáčí papír, jedlou sodu.“

„Radili jsme se, co je nejlepší na vodní kámen a na úklid záchodů.“

„Když ráno přišla Šárka do školy, šla se hned podívat do sklepení MG, jak mi jde leptání.“

„Šárka mi tajně dávala více peněz na materiál. I když jsem nebyl diplomant, měl jsem skoro stejně. Protože jsem jí jednou řekl, že kdybych měl víc peněz, tak namaluju více obrazů.“

„Šárka vždycky věděla, kde se stala chyba.“

„Šárka byla Vladimírova geniální volba – měla přesně to, co mu chybělo. Tajně jsme si spolu daly v prváku lovecký salám.“

„V prváku jsem v kuchyňce vytáhla párek a sáčkový čaj Pickwick. Šárka to nekomentovala. Jenže pak došel Vladimír, co to je za čaj, kdo to vařil? A Šárka řekla, že si nepamatuje.“

„Šárka nikdy nebyla ‚asistentka‘.“

„Šárka vždycky věděla, kdy má přijít.“

„Šárka měla ráda všechny studenty, i ty, co ji štvali, nebo mlátili hlavama do prken na kreslení. Přitom byla opak něčeho, čemu hanlivě říkám ‚tekoucí dobro‘.“

„Děcka viděli na Šárce, že tu grafiku skutečně dělá pro nějaký pravý důvod, že to není jen záležitost image.“

„Šárka přirozeně od Dalibora věděla, kolik on jako asistent bere. Asistentský plat je na AVU dodnes trapně nízký, ale ona sama měla za stejnou práci ještě asi o dva tisíce míň než Dalibor. Řekla mi o tom až po letech, urgoval jsem to opakovaně na tehdejším vedení školy, ale náprava obávám se nikdy nenastala.“

„Jednou mi nakreslila na kapsu u bundy fixem několik čárek a teček, vypadalo to jako nějaká důstojnická epoleta“

„Okolo roku 2003 jsem ve Slavonicích našel v domě po sochaři Netíkovi hromadu starých černobílých časopisů, asi Mladých světů, náhodně jsem jeden otevřel hned přímo na článek o nadějných absolventech AVU Daliborovi a Šárce.“

„Šárka patřila ještě v osmdesátkách do skupiny Svárov.“

„Šárka byla při revoluci navštívit Sopka a Knížáka, a vlastně může hodně za to, že učili na AVU.“

„Šárka měla při revoluci na AVU v roce 89 na starost shánění jídla. ‚Hodně chleba, nějaký omáčky a polívky a takový‘, říkala.“

„Revoluční studenti vybrali Šárku, aby šla sdělit svému profesorovi Radomíru Kolářovi, kterej ležel s amputovanou nohou v nemocnici, že už ho nechtěji.“

„Studovala u Bedřicha Dlouhého a Dalibora Chatrného. Teď si uvědomuju, že jsem se na ni mohl Bédy zeptat.“

„Na první výstavě nové AVU v domě U Hybernů mě překvapila robustnost a energie rozměrného dřevořezu na skládaném papíře – byl samozřejmě od Šárky.“

„Jo a taky dělala po škole výtvarné řešení filmu Krvavý román (od Váchala) režiséra Jaroslava Brabce.“

„Šárka si navrhnula krásný architektonicky atypický ateliér v Plzni, často nám o něm vyprávěla a kreslila jeho podobu.“

„Mám dojem, že říkala, že tu její nemoc způsobila rozpouštědla při grafice.“.

„V nemocnici mi říkala, ať pláču, ať se tomu nebráním, že co jiného. Taky měla radost, že když tam byl za ní Kokolia, měla zrovna dobrou chvilku a úplnou euforii.“

„Když už byla nemocná, došla zpráva, že jí na výstavě Kopřivy v Brně roztrhli malý akvarel napnutý na rámečku. Jindy by se s tím vyrovnala, ale tohle ji trápilo, i když oni to nechali profesionálně zrestaurovat. Spatřovala v tom příznak.“

„Byla citová, ale vůbec nebyla sentimentální. Při své nemoci si přišla na slovo, které formovalo i vyjadřovalo její postoj a stav: usebrání.“

„Když se začalo ukazovat, že to může dopadnout blbě, tak naprosto věcně naplánovala všechny záležitosti, aby rodina i ateliér mohly nějak dál fungovat. Trpěla bolestmi, ale duchovně akcelerovala do levelu, do kterého jsem za ní ani nedohlédl. Bylo to vidět i na její tváři, která byla krásná a čistá.“

„Doslova na smrtelném loži se mnou potřebovala vyjasnit jednu věc, která jakoby pro ni byla naším největším vzájemným balvanem: měli jsme oba stejnou červenou nastřelovačku (tj. sešívačku, sponkovačku… nevím, každý tomu říká jinak), oba jsme ji dostali v roce 1990, kdy se nedala sehnat. Dostali jsme ji každý od někoho jiného, ale ty dvě nastřelovačky vypadaly k nerozeznání stejně. Pak se jedna rozbila, nedalo se říct čí. Šárka mi k tomu chtěla v nemocnici něco povědět, ale já ani teď s jistotou nevím, co vlastně. Možná chtěla říct, že nastřelovačka je její, ačkoli je u mně v polici v kabinetu. Možná ale naopak, ať si nemyslím, že mi ji ona chtěla vzít. Nevím to doteď. Ke konci jsem získal dojem, že se až z mojí řeči dověděla, že nastřelovačky jsou ve skutečnosti dvě – tak to by pak platila první možnost. Vypadá to jako banalita, ale pořád mudruju, co s tím. Vlastně asi vůbec největší nedorozumění mezi námi.“

„V posledních měsících měla kolem sebe několik lidí, kteří jí byli k pomoci, a kteří zaslouží obrovský respekt. My zbývající jsme nevěděli, jak pomoct, ale Šárka mohla mít přinejmenším jistotu, že na ni v každé chvíli úpěnlivě a s láskou myslí spousta jejích blízkých.“

„Že tam Šárka tiskne grafiku v lepší společnosti, o tom nepochybuju.“

Šárka Trčková se narodila v roce 1965 v Plzni, 1986–1992 studovala AVU v Praze, v letech 1995–2015 byla asistentkou v ateliéru Grafika 2 na AVU. Zemřela 4. 8. 2015 ve věku nedožitých 50ti let.

Den před vernisáží bude webkamera na www.galeriehavelka.cz přenášet celodenní tah štětcem v galerii.

Součástí výstavy je film Martina Böhma o Šárce.

Autor projetku: Vladimír Kokolia

Projekt je věnován Šárce Trčkové.

Autoři

Otevřeno

Tvorba v galerii: neděle, pondělí, úterý 11.00 — 18.00
Vernisáž: středa 18.00 — 21.00
Výstava: čtvrtek 11.00 — 18.00


Děkujeme za spolupráci a podporu

  • Jan Havelka
  • Městská část Praha 1
N 50° 4' 58" E 14° 25' 10"