Barbara Jagadics
V devatenáctém století bylo zvykem úvodem k románu, povídce či básni psát motta, to jest citáty, které vyjádří základní myšlenku díla. Například mottem první kapitoly Puškinova Oněgina je verš básníka Vjazemského: „I kvapí s životem i s city pospíchá“. Já uvedu doktorandskou práci Barbary Jagadics „Chyby skla“ také mottem. Václav Jan Tomášek, regenschori katedrály sv. Víta na premiéře Mozartovy opery Don Giovanni ve Stavovském divadle tiše, jen pro sebe, nervózně, neustále skladbu přerušoval slovy: „samá chyba, samá chyba - ale krásné“.
Kultivovanost výtvarného projevu Barbary Jagadics plyne z podstaty její osobnosti. Jí je vlastní velmi silná emanace (vyzařování psychické energie z lidského organismu). Není z těch, jenž přinášejí nějaké převratné objevy, ale posuny v oblasti zduchovnění tvaru, či zviditelnění aury materiálu, který používá, jsou vzrušující. Sledoval jsem její přejemné rafinované zacházení s malými skleněnými objekty a byl srozuměný s tím, že to bude trvalou konstantou její tvorby. Jsem však překvapený posunem k monumentálnějšímu projevu, aniž by Jagadics zavrhla minuciózní rafinovanost předchozího díla. Jen se připojil aspekt symfonický a drastičtěji se vylouplo privilégium materiálů. Barbara Jagadics se odvolává na inspiraci skeněnými luxferami, které tak hojně kralovaly funkcionalistickým stavbám v Čechách. Já tu inspiraci vidím v konstatování nejčastěji používaných čtvercových proporcí luxfer. Luxfery vady nemají. Jsou bezchybný prefabrikát. Barbara mohla by však sama zavést úmyslný zmatek do jejich imponující jednoduchosti. To už je ale jiné teritorium, jiné zadání. Ale i tak její tajúplné bloky mají tolik kouzla a tajemství, že si vůbec neuvědomujeme, že v pozadí zážitku byla nějaká registrace vad a nedejbože omylů. Někdy Barbaru podezřívám, že si ty chyby na nás vymyslela, protože nám nechce ve své neokázalosti dát příliš okatě najevo, že umí! Že umí zádumčivou sličnost vynést z hloubi nejhlubší.
Vladimír Kopecký