Alger la Blanch e – či El-Jazair je překrásné, horkem a špínou unavené město, jehož výstavní ulice z bělostných domů s modrými žaluziemi na francouzských oknech, obepnutých rovněž modře natřenými zdobnými mřížemi balkónů, upomínají na někdejší lesk i krvavý pád francouzské nadvlády nad zemí. Alžír je tavícím kotlem evropských a arabských vlivů. Jednou nohou tkví stále ve své proklínané i draze vzpomínané evropské minulosti, druhou má nakročeno do arabského světa, kde je ústřední konstantou islámské náboženství.
Festival evropské kultury, který město, jakožto kulturní centrum zemí Maghrebu a Afriky vůbec, letos již po deváté hostí, je ze strany politických špiček přijímám s rozporuplnými pocity. Islamistické tendence velí odstřihnout se od milované i nenáviděné Evropy. Přitom vůle místní kulturní veřejnosti je opačná. Pohostinnost, nadšení, ochota a vstřícnost, se kterými se setkala česká delegace, byly nebývalé. Zatímco většina ostatních evropských zemí na festivalu uvedla své hudební projekty, Česká republika reprezentovaná pražskou Galerií Havelka zde představila výstavu Současná česká grafika a sklo. Součástí projektu bylo také autorské pantomimické představení Muž, který se vrátil pedagoga pražské AMU Martina Sochora za hudebního doprovodu skladatelky Sylvy Smejkalové, dále pak workshop M. Sochora na Divadelním a audiovisuálním institutu ISMAS a grafický ateliér Jana Vičara na místní École des Beaux-Arts. Projekt se uskutečnil ve spolupráci a finanční podpory Evropské unie a české ambasády, s osobní záštitou českého velvyslance Milana Šarapatky v Alžírsku. Díky této kooperaci se podařilo získat exkluzivní prostory v Musée National des Beaux-Arts, kde výstava probíhala od 11. května do 10. června.
Expozice české skleněné plastiky a grafiky byla nazvaná Naturellement beau: réflexion de la nature dans l´art plastique contemporain tch`eque – Přirozeně krásné: reflexe přírody v současném českém výtvarném umění. Univerzální téma přírody v tvorbě tří vybraných grafiků a sedmi sklářů variuje od realistického spodobnění po stylizaci, od mikrokosmu po makrokosmos, od detailu po monumentální formu. Grafici Dalibor Smutný, Lucie Svobodová a Jan Vičar v Alžíru reprezentovali rozdílné osobité přístupy k dědictví české grafické školy. Dalibor Smutný představil grafické listy zpracované staromistrovskou minuciózní technikou mezzotinty, která mu dovoluje realistické a zároveň symbolistní pojetí rostlinných motivů v tajemném nočním osvětlení. Lucie Svobodová převádí své kresby a malby organických struktur do digitální formy, aby je dále namnožovala a kombinovala až do podoby připomínající donekonečna se rozpínající obří fraktály. Doménou velkoformátových děl Jana Vičara se stal linoryt, který mu dovoluje subtilní vrstvení otisků struktur a vyvolává tak dojem snové reality. Ať už vychází z vlastní imaginace, abstrahuje spatřenou krajinu, či pracuje přímo s otisky konkrétních přírodnin, neustále se v jeho dílech vyjevuje tatáž prazákladní morfologie přírody.
Inspirace přírodou se odráží i v tvorbě sedmi sklářů zastoupených na výstavě v Alžíru. Přírodní motivy jsou v jejich dílech více abstrahovány, stylizací však nabývají na dalších významech. Anna Matoušková, Petr Vlček, Eva Vlčková, Filip Nízký, Anna Polanská, Lada Semecká a Zdeněk Trs, který byl jako jediný zástupcem studentů na této expozici, obohacují světoznámou tradici českého uměleckého skla nejen po výtvarné, ale i technické stránce. Objekty Lady Semecké jsou vytvořeny technikou foukaného, přejímaného, rozbalovaného a broušeného skla. Její skleněné obrazy evokující Krajiny v dešti vznikly stavováním tabulového skla s pískem. Zdeněk Trs použil pro svůj objekt nazvaný Nádech techniku taveného a lehaného skla. Stejný postup, uzavřený broušením a leštěním, zvolila pro svoji práci Modré vlny Anna Matoušková. Pro druhou vystavovanou plastiku s názvem B, zvolila techniku taveného, broušeného a leštěného skla. Tavené a broušené sklo je také doménou Petra Vlčka, který byl na výstavě zastoupen plastikami stylizovaných masek. Stejnou technologii použila i Eva Vlčková ve svých dílech Neo I. a III.. Obě vázy Filipa Nízkého vytvořeny z foukaného skla, řezaného diamantem jsou společně s díly Anny Polanské důkazem o křehkosti hranice mezi designem a tzv. „volným uměním“. Polanské Vodopád i mísa jsou z taveného, broušeného a leštěného skla.
Dojem z výstavy umocnil i samotný prostor v Musée des Beaux-Arts, který skýtal jak dostatek denního světla, tak i možnost instalačních kombinací, které daly vyznít netušeným souvislostem mezi jednotlivými díly. Úspěch výstavy potvrdil kromě nebývalého zájmu publika také nečekaný ohlas v místních médiích.