Jan Vičar: On the road – 31.1.2008, galerie Havelka
Předem bych chtěla poděkovat Janu Vičarovi, že mě poctil svojí důvěrou. To že mě oslovil s nabídkou, abych zahájila jeho výstavu, mě nesmírně potěšilo. Jeho tvorba pro mě osobně znamená jeden z největších objevů posledních let a každá nová série jeho prací mě uchvacuje čím dál tím víc.
Když se Jitka Grígerová s Janem Vičarem po dlouhých diskusích nakonec rozhodli nazvat výstavu, kterou tu právě zahajujeme, On the road, bylo to proto, že většina zde vystavených děl vznikala skutečně na cestách, respektive v rámci rezidenčních pobytů a sympózií, a nebo byla těmito cestami alespoň inspirována.
Vičarova cesta se ale neodvíjí jen po stezkách zanesených v mapách. Značí také lineární růst tvůrčího potenciálu, a zároveň umělcův hlubinný ponor do problematiky, kterou zpracovává. Vičar není v pokušení koketovat s mámením postmoderny. Jeho tvorba je bytostná, autentická, hlubinná. Přestože je na současné umělecké scéně solitérním samorostem, není vytržen z kontextu výtvarného umění. Zřetelně se hlásí k odkazu Williama Blakea a Josefa Váchala, se kterými sdílí mystický rozměr tvorby a schopnost zviditelnit magický potenciál zobrazovaného.
Přestože nachází podněty k tvorbě i ve věcné každodennosti, nejsilnějším zdrojem inspirace pro něj zůstává příroda v širokém rozpětí slova smyslu. Vičar ve své tvorbě reflektuje globální vesmírné procesy, organické bujení v nerozlišeném stavu, krajinné výjevy i reálné přírodniny, přičemž každý námět zpracovává specifickou technikou, která nejlépe odpovídá jeho výtvarným záměrům.
Pro Vičarovo dílo je charakteristické zaujetí detailem. Povyšuje ho na svrchovaný celek, když ze zvětšeniny motýlích křídel vytváří samostatný motiv série grafik. Jindy se detail, který je součástí širšího obrazového komplexu, stává tomuto celku plnohodnotným - každá libovolná výseč velkoformátových tisků má výtvarnou i významovou nosnost unikátního obrazu. Ať už vychází z vlastní mohutné imaginace nebo abstrahuje krajinu uchovávanou ve vzpomínkách, tvoří podle předlohy či experimentuje s otisky konkrétních rostlin, neustále se v jeho dílech vyjevuje tatáž prazákladní morfologie přírody. Makrokosmos je rovnocenný mikrokosmu, vše jedno jest.
Vičarova tvorba není reprezentací skutečnosti ale prezentací svébytné subjektivní reality – či spíše nadreality. Tvůrce kombinuje reálné výjevy s představami, historii se současností, mytické s faktickým. Přestože se odráží od smyslového poznání, nesnaží se přetlumočit jevovou stránku věcí, ale noří se hlouběji, až ke skrytým významům, které se dají poznat jen skutečně vidoucím.
Kupříkladu v grafice Jezerní stěna podléhá krajinná scenérie síle svého vlastního génia loci. Atmosféra zde vystupuje do popředí a rozplývá se v subjektivním pocitu autora, ve kterém se vizuální dojem mísí s vědomím historických souvislostí a tajemstvím místa. Jako šaman oživuje Vičar jeho archaickou paměť, kterou kondenzuje do jediného okamžiku, aniž by jí tím ubíral na intenzitě výpovědi.
Místem, kde tvoří, se ale neinspiruje. On ho do své tvorby přímo zapojuje. V Jihoafrické republice vytvořil rozměrný dřevoryt přímo z podlahy ateliéru, v Českém Krumlově do svých rozměrných grafických listů implantoval frotáž místních dřevěných dveří.... Konkrétní místo tak aktivně vstoupilo do díla a navždy se v něm zpřítomnilo, stejně tak, jako se v něm zpřítomnil i Vičarův syn Tomáš prostřednictvím otisků svých dlaní. Tento tvůrčí přístup rozšižuje vyznění díla o magickou dimenzi, která je umělcovým výsostným specifikem.
Podle skutečného znalce Vičarova díla Radka Vohlmutha je dalším z charakteristických rysů jeho tvorby smysl pro experiment a technickou nekonvenčnost. Jeho invence je nesmírná. Pohybuje se od klasických grafických technik jako je mědirytina přes lept až po široké využití dřevořezu a linorytu. Jeho vytvářecí procesy se ale jen zřídka shodují s tradičními postupy. Povětšinou jsou jeho vlastním vynálezem, který dále rozvíjí a uzpůsobuje v závislosti na tématu, které chce výtvarně pojmout. Své grafické tisky dotváří zcela jedinečnými zásahy, které neumožňují multiplikaci. Těžko se tedy dá hovořit o grafice, jakožto umělecké reprodukční technice. Většina Vičarových děl jsou totiž originály. Rozkrývat dopodrobna jeho konkrétní tvůrčí postupy by ale bylo svatokrádežné.
Snad by se tato výstava spíš nežli „On the road“ měla jmenovat „On the stairways“. Na svých skutečných i mentálních výpravách poutník Vičar absorbuje neustále nové a nové podněty, vynalézá nové techniky, objevuje nové úhly pohledu, které jeho tvorbu obohacují a posunují na pomyslném schodišti vždy o stupínek výše.