Martin Čada je brilantní malíř. Neberte prosím tuto banální věc jako kompliment. Brilance může být nebezpečná, ba zavádějící věc. O podvodnících, tunelářích, pouťových vyvolávačích a vůbec nad průměr vynikajících šejdířích se přece říká, že jsou svým způsobem brilantní. Nemluvě o tom, že povolání malíře, typizované pro většinu veřejnosti van Goghovým uchem či spíš alkoholikem Filipem ze seriálu Rodinná pouta, takovýmto výše jmenovaným podloudnictvím a vůbec podezřelou nesolidností silně zavání. V úvodní větě, zavánějící komplimentem, jsme tedy o Martinovi prohlásili, že je dvojnásobný vykutálený šejdíř.
Na to, jaký je M.Č. zdánlivě rovný a prostý moravský chlap, je to až překvapivě pravda. Náš vykuk má především až pekelný cit pro rafinovanost malířské formy, pro sladkost její hrubosti, hloubku plošnosti, placatost modelace pro záři barvy i syrovost znaku, umí si hrát s formátem a někdy – jak jsem ho ještě do tohoto posledního cyklu důvodně podezříval – i s city diváků. Intensivně se mi vryly zářivé abstrakce, zavánějící příšerným hříchem – estetizací duchovna, přesto pouze ve většině případů prostě krásné a opravdu vnitřně energetické. Narativnost následující eskymácké série dováděla některé postminimalistické členy lazurní komice na pokraj konvulsivní hysterie, nikdo nedocenil pádní skok k jemné ne-barevnosti a v podstatě civilní figuraci (krom toho – kdo nikdy nestavěl iglů, nedocení).
Podobných,zdánlivě radikálních formálních skoků učinil Martin již řadu – experimentoval s drobným formátem, s abstraktně – minimalistickým příběhem s velkou formou monochromní malby i stihl si koncepčně pohrát s kindrčokoládou – byť i v tomhle případě šlo našemu smyslovému malíři především o emblematický oranžovo bílý akord a přiznejme si – hlavně o tu čokošku.
Nu, a teď máme válku zas jednou za humny. Kinderčokoládka taje v ústech člověka – malíře se zmocňují obavy, pochyby, strach o vlastní osud, potažmo i s tím související osud nakřáplého a zmateného světa počátku tisíciletí. Určitá agrese – a s tím související přímočarost – je cítit ve vzduchu, umění se politizuje a odhazuje zbytečné masky, pudry a cingrlátka.
Poslední Martinova série je trochu cítit osmdesátými léty – formálně – ale je pronikavě jiná. Prošla zkušeností v podstatě meditativní malby, vědomá, ne zbytečně silácká, neskrývá se za pseudomytologii, ale smrdí spíš jakýmsi novinovým civilismem dvacátých a třicátých let, prudkostí a jadrnou radikalitou skutečné avantgardy. Že by už, byť v úzkostném hávu, dodělávala stará falešnice postmoderna na cestě k čisté jednoznačné výpovědi?
Je hořce odkoukaná a odvernisážovaná pravda, že třeskutá kombinace estétské smyslovosti a upřímné víry vede ve většině případů široce dlážděnou viou lucis luciferis přímo ku zlatému teleti hypermegakýče. Že tomu tak v Martinově případě není, ba naopak, považují za boží zázrak. A že přímost a jadrnost Martinova talentu nerozmělnili velmi citlivě, přesto intenzivně nasávané vlivy nejrůznějších škol a vzorů, považují za potvrzení, že kolem podobně lehce naivních, přesto z Boží vůle obdařených rytířů krouží hordy strážných andělů.
To, že se nyní Martin chápe meče, přiostřuje štětec a zbavuje se estetizací, manýr, postmoderních hříček ve jménu jednoduché, apelativní výpovědi je důkazem, že o všem tom požehnání velmi dobře ví a nebojí se to světu vracet se stejnou přímostí a razancí, jako když vás anděl tahá za rameno z dračí tlamy.
M.Č. je tedy vskutku prostý a nevinný moravský chlap, zároveň skutečný a v dobré víře brilantní malíř. To není málo ve světě, který smrdí válkou a podvodem a kde je podobných chlapíků, jako je Martin, velmi potřeba.
Vít Soukup
Dolní Pláně, 21.3.2006