Na mužskomalířská bedra se snáší osudovost světa – se všemi konstrukcemi, hrami, boji, zhrouceními, negacemi a popřeníminepopřeními. Hruď ženmalířek je přistávací plochou citlivosti jako letiště v Amazonii. Jako Camille Claudel a Auguste Rodin.
„Ty jako svět se měníš od hodiny na hodinu, Tvá barva od růžové ve žlutou se proměňuje a ty neznaje své cesty, následuješ své podoby“ – jak tuší básník.