Musím se přiznat, že jsem se dlouho trápila s tím, jak Daliborovo dílo pojmout. Až před pár týdny při návštěvně jeho atelieru na Akademii, mi došlo, že se mi vysloveně příčí jeho tvorbu analyzovat. Analýza by ji totiž rozložila na jednotlivé částečky a učinila z ní tak to, co vlastně není. Z celku organismu by se staly vypitvané vnitřnosti. U někoho taková pitva může odkrýt skrytou krásu funkčních orgánů, Daliborovo dílo je ale založeno na čistě vizuálním zážitku, který nepotřebuje žádná vysvětlení. Jeho obrazy a grafiky pulsují vnitřním vyzařováním, které člověk buď vnímá, nebo mu prostě není dáno.
S větším souborem Daliborových obrazů jsem se poprvé setkala tady u Jitky v galerii. Byla to série květů plovoucích prostorem v nočním osvětlení nazvaná Tělesa, jejíž část jsme letos na jaře vystavili v Alžíru. Obrazy provedené staromistrovskou technikou mezzotinty byly tak přízračně krásné, že jsem až pociťovala jistý ostych přiznat si, jak moc se mě zmocnily – jako by krása byla něco zavánějícího podbízivostí. U Dalibora to ale tak není. Krása v jeho pojetí je bez příkras.
Na Tělesa Dalibor navázal Nočním deštěm, Stmíváním a Svítáním, které zobrazují poupata či pupeny těsně před rozvinem, zbavené popisných detailů, ale o to více nadité tajemným očekáváním, které jsou vystaveny tady v Havelce. Dokazuje v nich, že má dar zachytit a umocnit ony „momenty milosti“, kdy se člověk v posvátném údivu chvěje nad objevem přirozené krásy. Nejedná se o opisy skutečnosti – byť by byla sebemagičtější. Dalibor spatřené zbásňuje. Jeho výtvarná poezie je lyrická.
Daliborovo vidění světa je impresionistické, jeho malířské gesto má ale expresivní rozmach. A právě toto gesto, kterým doslova modeluje obrazy pastou barvy, jsem mohla včera při instalaci sledovat s tváří nalepenou na jeho terpentýnem vonících obrazech v detailu. Mohla jsem rozpoznat jednotlivé tahy, ze kterých se sestávají paprsky, které protínají plátno... Každá tato výseč by vydala na samostatnou abstraktní malbu. Ostatně abstrahování reality, zjednodušení tvaru a redukce barevnosti, je to, k čemu cyklus Orchidea směřuje. Je to nakročení do nové etapy, kde se imprese dříve spojená s konkrétní realitou osamostatňuje – předmětný svět mizí, zůstává jen dojem, který zanechal.
Nyní dříve než kdy jindy sehrává hlavní roli světlo. Dalibor světlem sochá formy a obdařuje významy. V mezzotintách se světlo uplatňuje doslova jako tvůrčí „nástroj“. S jemností medailéra modeluje šábrem skoblinou rozdrásaný plech do delikátního reliéfu. Tato technika je odlišná od jiných grafických postupů. Nevyrývá tmavé, ale naopak vyhlazováním vytváří nuance šerosvitu a odlehčuje polotóny až k zábleskům ostrého světla.
V olejomalbách dotyky štětce vytahuje napovrch vnitřní záři objektů, jejich běžnými smysly nepolapitelnou auru, vsává do něj záblesky světla a pohrává si s mihotáním stínů (jak to bylo už v obraze Magnólie, který Jitka také vystavovala a který nyní zdobí Daliborovu retrospektivu v Českých Budějovicích).
Je zbytečné se dále rozpovídávat. Brzy bych narazila na bariéru, která naštěstí chrání výtvarné umění před jeho popisovateli. V určité chvíli už prostě není co dodat, protože umění, pokud není jen významovou hříčkou, prostě hovoří jiným jazykem, který je s tím psaným a mluveným neslučitelný – přesahuje ho do jiné dimenze. Za to, že jsem mohla parazitovat na těchto momentech přesahu, Daliborovi moc děkuji.
Terezie Zemánková
13.11.2008
Praha